Kde jsem se na světě vzal, nevím. Prostě jsem byl zrozen. Z dětství si téměř nic nepamatuji, protože dětství každého z našich je protkáno strastí, strachem a bojem. Bojem o přežití. Jediným možným východiskem je zapomenout a stát se silným.
Sotva jsem udržel v ruce kus dřeva, byl to neskutečný pocit. První zbraň byla na světě a tedy malá výhoda
do života. Když se ukázalo, že si zasloužím místo v kmeni, dali mi první ostrý kus železa a : “Uč se bojovat! Je to skoro jediné co se od tebe čeká.“ S tím přišly první zkušenosti.
Zranění se nikomu nevyhnuly. A tak se jeden měl možnost procvičit i v sebeléčbě…a ostatně léčit druhé se taky občas muselo. Je důležité, aby uvnitř nové tlupy vznikala pouta.
Když jsme dosáhli určitého věku, u někoho 5 zim u někoho snad 15,kdo by je počítal, bylo nás tehdá asi 20 různě starých, zavedli k našemu motsham dushatar a nechali nás tam. Nemám potuchy jak dlouho jsem u něj byl a ani co se mnou dělal.
Jediné co si pamatuji byl jakýsi typ bolesti. Upomínkou zůstala mohutná jizva, tvarem připomínající supa, na zádech. Nejasná vzpomínka na dny smáčené krví
a jméno. Ti tři, kteří zůstali také naživu, mi jej dali, Naur - Vlkodlak, a báli se pokaždé, když se mi jen zaleskly špičky zubů.
Nechápu proč, vždyť i oni měli na zádech podobnou jizvu.
Nicméně, nakonec jsme se vydali do světa. Tři ushatari a dushatar. Se supem v zádech. Děti Supa - dâgi Gâdhûp-ob.
...vždycky jsem tíhnul spíš k boji, ale vím, že i přesto je občas slyším. Zvlášť teď, co odešel náš dushatar. Slyším je. Říkal jim Frumi. A asi by se nechali i vidět. Od začátku mě vedou, teď to vím...
Postava
Jméno : Naur ( Vlkodlak )
Rasa: Uruk
Skupina / klan / kohorta: Voltur
Hodnost: Ataman